Rozhovor pro časopis Figaro vedl Marc Lambron (2006)
Zdroj: fantasyplanet.cz

O Liv Tylerové můžeme mluvit jak dlouho chcete, ale není nad to mluvit přímo s ní.
Narodila se v chrámu rocku, pracovala s režiséry kultovních filmů jako Tango v Paříži či Pán prstenů, je kultem starých hippies, ale i idolem teenagerů. Tom Hanks ji obsadil do svého filmu To je náš hit, který se odehrává v 60´letech, veškeré módní časopisy se perou o její fotografie na titulní strany, je éterická jako vážka, a přesto není slabá žena, snít o ní je jako honit se za přeludem, upadat do tesknoty lásky, kterou není jednoduché zachytit…
Hovor vedeme v ložnici hotelu Parisian o všem, co je jí blízké. Sedá si mezi polštáře, zkříží nohy a je tak přirozená, tak okouzlující, jak jen může ženská bytost být. Než položím první otázku, napadá mne nejvhodnější název článku „V posteli s Liv Tyler“

Díky za to, že mohu teď tady s tebou být, uprostřed tvého soukromí a navíc, abych nelhal, je báječné si říci, že jsem v posteli s Liv Tyler…
Tak bez přetvářky přiznej, že to nebude nic dvojsmyslného (smích)

Upřímně, jsme tu spolu sami dva…a tak se tě začínám ptát, ok? Pověz mi, co tě překvapuje na francouzských ženách, když jsi v Paříži, čím se liší od Američanek?
Říká se, že Francouzky jsou ze všech žen na světě nejvíc šik a musím potvrdit, že je to pravda. Dokáží nosit obří šperky i bižuterii, i bez lodiček chodí jak modelky, nelibují si ve složitých účesech a vždy působí svěže. Američanky mají sklony se chovat jako by je neustále někdo chtěl fotit. Boty, kabelky, šperky to všechno musí být zářivé a blyštivé. Francouzky jsou oproti tomu naprosto uvolněné, nenosí make up, ne nutně a jejich pleť je zářivá z pocitu uvnitř, ne z použití nákladné kosmetiky.

Jaké to je cítit se sexy?
To je vnitřní osobní pocit, nejsou to věci či doplňky, nebo pocit, že jste krásná. Nic z toho. Má se za to, že vysoké podpatky jsou sexy , ale když si je vezmu, trčím nad všechny o půl metru a znervózňuje mne to. Cítím se sexy když mohu jen tak anonymně s davem proudit ulicemi, v džínách a teniskách. Cítit se sexy souvisí s vnitřním pocitem svobody, ne s krásou.

Vyrůstala jsi a stále se pohybuješ mezi rockery, hudebníky a umělci, tvůj manžel Royston Langdon je rocker, člen skupinySpacehog. Jaké to je mít rockovou rodinu?
Ano, ale právě proto, že moje nejbližší rodina jsou rockeři a známí lidé, nepřipadá mi na tom něco výjimečného. Royston je nejněžnější muž jakého jsem kdy poznala, je to galantní charakterní jemný člověk, v mých očích to není ten rocker, jak ho vidí fandové kapely. Přátelíme se třeba i se synem Keitha Richardse, Johna Lennona, dcerou Paula McCartneyho. Znám je od narození, vždycky jsme byli kamarádi a v dospělosti je to už hluboké přátelství.
Stella McCartney je i moje blízká spolupracovnice v oblasti módy. Naši rodiče měli v 20 letech sebedestruktivní chování, ale my jsme úplně jiní.
Naši rodiče nás vychovávali úzkostlivě a konzervativně, často jsem si přála mít více svobody, ale nikdy jsem neměla nedostatek lásky a péče.

Prorazila jsi jako modelka, ale teprve film tě ukázal široké veřejnosti. Ten film byl Bertolucciho Svůdná krása. Jak jsi se, jako 16 letá, s touto rolí vypořádala?
Byla to ta nejsilnější zkušenost, co jsem kdy zažila a dala bych já nevím co za to, abych s ním ještě mohla pracovat, což se zatím bohužel nesplnilo. Můj sen je také pracovat s režiérem F.Truffautem, protože je básníkem duše. Bertolucci preferuje ve filmech dost nahoty, ale to já nemusím, byl to dost boj. Je tam scéna, kdy pózuji jako malíři pod stromem a Bertolucci si přál abych měla obě ňadra ven z šatů, ale po urputném boji jsem ukázala jen jedno a ještě ne celé (smích). Nemohla bych hrát ve filmu jako je Tango v Paříži, nejsem si tak sebou jistá, a vím, že musím být silná, abych to uhájila, hodně režisérů si myslí, že jsem jen hezká. Přejí si, abych byla hezká a vůbec nemyslela.

Teenageři z celého světa tě obdivují jakožto Arwen, elfí princeznu. Umíš ještě elfsky?
Bohužel jsem elfsky neuměla ani při natáčení Pána prstenů, naučila jsem se jen těch pár vět, co jsem ve filmu říkala. Ale mrzí mne to. Natáčení na Novém Zélandě bylo hodně náročné, strašně se mi stýskalo po domově, trpěla jsem závratěmi-někdy se mi to stává z únavy. Tak jsem neustále cestovala mezi USA a Novým Zélandem. Zamilovala jsem si jak krajinu, tak celý pracovní tým a vrátit se sem znovu je mým velkým snem.

Kdy jsi byla nejšťastnější?
Jsem teď opravdu dost šťastná, nejšťastnější jsem rozhodně byla když se mi narodil syn. Narodil se ve čtyři ráno, akorát svítalo…a když vyšlo slunce, byl se mnou můj muž a držel v náručí našeho syna. Neznám krásnější a šťastnější pocit.

Jak se choval tvůj otec, tvrdý rocker Steven Tyler, když prvně viděl svého vnuka?
Plakal.

Myslíš si, že z Mila taky bude hudebník? Pouštíte mu hudbu?
Ano, samozřejmě, hudba je součást nás obou. Když bylo Milovi 6 měsíců pravidelně usínal na album „Harvest“ od Neila Younga, ale hard rock se mu nelíbí.

Bereš syna sebou na cesty za prací, jako třeba i sem, do Paříže. Jak se cítíš, když nejsi s ním?
Cítím se strašně nepatřičně. Na premiéře jsem měla snad po 3 letech vysoké podpatky, nemohla jsem skoro chodit a když mne fotili, nevěděla jsem co s rukama, víte? Poslední dva roky mám Mila stále v náručí, nebo držím kočárek apod. Přestala jsem jej nedávno kojit a abych se zase dostala do formy skoro nejím, piji jen proteinové kokteily, což je, s prominutím, naprosto k zbláznění, obzvláště ve Francii s její vynikající kuchyní.

Jak se vám žije v New Yorku? Přemýšlela jsi někdy o životě v LA?
Narodila jsem se tady a celý svůj život tady žiji, New York je mé rodné město, můj domov. Přestože jsme si koupili domek s malou zahrádkou stranou centra, ve Village, bohužel už ani tady se nemohu s Milem volně procházet, paparazzi číhají snad i na naší střeše…
Do Hollywoodu bych se ale nepřestěhovala ani za nic. Los Angeles je pro mne místo, kde pracuji, ne místo k žití. Navíc, nechci aby můj syn vyrůstal tam, kde jsou si lidi tolik odcizeni a kde není zrovna bezpečno.

Na čem teď pracuješ?
Připravuji se na natáčení filmu o událostech 11.září, o dopadu na jedince, kterého potkala tragédie v souvislosti s útoky na USA. Film Mika Bindera(Minority Report) se jmenuje Empty City (Prázdné město), jinak od premiéry Lonesome Jim(rež.Steve Buscemi) jsem trávila veškerý čas se svou rodinou, to je teď pro mne naprosto nejdůležitější.

Jaká je tvoje představa ráje?
Koupel ve světle svíček a s hudbou Cheta Barkera.

Co by sis přála umět?
Hrát na hudební nástroj tak, abych uměla i skládat písničky.

Jakou vlastnost máš ráda u ostatních lidí?
Spolehlivost a přirozenost.

Kdy jsi naposledy plakala?
Když bylo Milovi asi měsíc, měsíc a půl. Snažila jsem se o všechno postarat sama, o dům, o manžela, o syna, o sebe. Péči o dítě jsem měla nastudovanou z příruček, kde bylo všechno jak podle rozvrhu – vzbudit-přebalit-nakrmit-uspat. Jenže každé dítě má jiný rytmus a mne se to nedařilo dodržovat, malý plakal, nespal, nechtě pít. Zhroutila jsem se v pláči, protože jsem si myslela, že jsem špatná a neschopná matka.

Jaký je rozdíl mezi Liv Tyler bez syna a Liv Tyler jako matkou?
Vlastně jsem vždycky snila o tom, že se vdám, budu mámou, budu mít svůj vlastní dům. Teď se moje sny staly skutečností a teprve jako matka syna vím co to je být dospělá, zodpovědná. Není to věkem, je to pocitem uvnitř. Čas jakoby neexistoval, užívám si to. Jsem spokojená a cítím se moc dobře.